Pluralismus (filozofie)

Pluralismus ve filosofii (z latinského pluralis, množný, vícerý) označuje směr, který zdůrazňuje neredukovatelnou mnohost a rozmanitost světa, případně naší zkušenosti. V prvním případě hovoříme o pluralismu ontologickém, který tuto neredukovatelnou mnohost vidí ve skutečnosti samé. To byl patrně postoj starých řeckých filosofů Empedokla, Anaxagory a Démokrita proti přísnému monismu Parmenidovu a celé eleatské školy. Později postoj Leibnizův a Pascalův proti dualismu Descartovu.

Všichni chybují tím nebezpečněji, že každý sleduje jednu pravdu; jejich chyba není v tom, že by se řídili nepravdou, nýbrž že nedokáží sledovat i jinou pravdu. (Pascal)^[1]

Ve druhém případě pluralismus epistemologický zdůrazňuje mnohost různých přístupů, pohledů a pojetí, jež plyne hlavně z omezených možností člověka. Zkušenost je příliš složitá, než aby se dala plně vystihnout jediným pohledem, jedinou teorií, odvodit z jediného základního principu, jak chce monismus. Ani hodnocení různých jevů a skutečností nemůže být často jednoznačné, nýbrž bude závislé na stanovisku hodnotícího, na jeho situaci a podobně.

Lidské cíle se musí navzájem lišit a nemohou být úplně podobné, ba musí být principem rozmanitosti, neboť každý jinak vyjadřuje Vesmír podle svého vlastního způsobu nahlížení. Je totiž úkolem každého, aby byl jedinečným životním odrazem věcí i celého světa. (Leibniz)^[2]